45. kapitola - Hledání

19. června 2013 v 20:47 | LexiChris
Hi all,
další dílek je na světě jste rádi?:-).Doufám, že ano:-)..Co se zde bude opdehrávat? Richie společně s Verčou a Marcusem se vydají do nemocnice za Izzym, během cesty však narazí na Lou s kterým si Marcus chtěl o něčem promluvit, proto pošle Verču a Richieho za Izzym, ovšem něco se stane. Verča ani Richie nebudou vědět kde má pokoj i když jim bylo sděleno číslo pokoje, proto ho budou hledat až zjistí, že je v 5 pátře, proto Richie automaticky zamíří k výtahu, ale zapomněl že Verča se bojí výtahů, i přesto Richie s ním pojede a Verča půjde pěšky, která bude pořádně zadýchaná, ovšem Richie jí trochu uklidní a zpomalí její dech:-). Jak to udělá? To se zde dozvíte. A jak to nakonec dopadne? Najdou Izzyho pokoj? To se dozvíte zde. Přeji příjemné čtení:-)


Název kapitoly: Hledání
Soundtrack: Don't Stop Me Now,
McFly
"Pořád ještě chcete jet za Izzym?" zeptal se nás dvou Marc kolem desáté. Všichni už byli vybalení.
"Já jsem názor nezměnila," ozvala jsem se.
"Tedy ano," odpověděl Marcovi Richie a usmál se.
"Dobře. Já tam mám taky namířeno. Můžu vás svézt. Alespoň mě, Verčo, povedeš." Řekl Marc.
"Ty máš taky auto?" divila jsem se.
"No dovol," zubil se naoko dotčeně. "Ale ne tady. Půjčuju si Jayovo."
"Ach tak," usmála jsem se.
Už asi po deseti minutách jsme se mohli rozloučit se zbytkem US5; tedy Jayem, Vincem, Chrisem a Mikelem. Klíče jsem si ale vzala s tím, že udělám pár kopií.
Naskákali jsme k Jayovi do velkého černého fára. Tentokrát ho ale řídil Marc. Po patnácti minutách jízdy pod mým vedením už Marc parkoval na parkovišti nemocnice.
Hned u recepce seděl Lou. Seděl? Spíš napůl spal. Marc k němu přišel a zaťukal mu na rameno. Lou sebou vyděšeně trhl.
"Ach! To jste vy," uklidnil se.
"Běžte za Izzym, já potřebuju s Louem něco probrat. Proto jsem sem taky jel. I když nepopírám že na Izzyho se později taky půjdu kouknout. A teď už utíkejte," usmál se Marc na mě a na Richieho.
"Pokoj 87," informoval nás Lou.
Richie přikývl a už mě někam táhl. Pak se zarazil. "Veď,"
"Jááá?" divila jsem se.
"Já snad?" ptal se.
"Noo!" cukaly mi koutky. "Já to tu neznám!"
"A já asi ano. Dobře, to jsem nevěděl. Tak jdeme hledat," řekl, popadl mě za ruku a už mě zase někam táhl.
"Tady to není, tady je bufet," namítla jsem, když mě táhl k velké místnosti. Richo změnil směr.
"Tady taky ne. Tu jsou operační sály," řekla jsem. Richie něco zabručel, ale zase se vydal jinudy.
"Ale zase blbě. Tady je-"
"Dost!" zastavil se. "Neříkalas, že to tu neznáš?"
"No, já… nevím, kde jsou pokoje. Ale vím, kde nejsou." Zazubila jsem se.
Richie se snažil hledět mi naštvaně do očí, ale nevydržel to. Rozesmál se a krátce mě objal. Pak jsme pokračovali v cestě. Po několika 'Tudy ne' a 'Tady to taky není' jsme narazili na dveře, kde jsme ještě neprošli.
"Ale, ale," řekl Richie, když jsme tam vešli. "Jak to, že neslyším, že tudy chodit nemáme, protože to tu není?"
"Já nevím," rozhlížela jsem se. "Tady… nevím."
"Ale já vím!" zasekl se najednou Richie. "Podívej!" ukázal na dveře, na kterých bylo číslo 36. Po stranách byly další dveře s dalšími čísly.
"Výborně!" vykřikla jsem. "Dejme tomu, že to bude po třiceti. Tak pak musíme tak do… pátého patra, ne?"
"Ok," zareagoval Richie a zase mě táhl, tentokrát k nějakým dvoukřídlým dveřím, kde zmáčkl tlačítko, čímž přivolal výtah. Vyškubla jsem se mu.
"Richie, tak to ne!"
"Co-co se děje?" byl šokován, co mě to chytlo a těkal očima mezi mnou a výtahem. Pak si to uvědomil. "Eh! Výtah!" rozsvítilo se mu. "Promiň, já zapomněl. Ale jak se dostaneme nahoru?"
Rukou jsem ukázala doleva na schodiště.
"Hmm…" neříkal Richie zrovna dvakrát nadšeně. "Tak teda ahoj v pátém patře!" řekl a naskočil do výtahu.
"Richie… ty…!" vyvalila jsem oči, ale za ním do výtahu jsem si netroufla. Jako střela jsem vyrazila po schodech nahoru.
Do pátého patra jsme oba dorazili současně, avšak s jedním velkým rozdílem. Richie pohodlně vyšel z výtahu, zatímco já jsem byla udýchaná jako pes a sotva jsem se držela na nohách.
"Ri… Richie… ty jsi… jsi na mě… zlý," funěla jsem, jak jsem se snažila popadnout dech.
Objal mě a zároveň na půl přenesl na lavičku u zdi. "Chceš, abych byl na tebe hodný?" zeptal se.
To zní jakoby měl něco za lubem! "Ano, to bych chtěla."
Sladce ale krátce - abych se neudusila, jelikož ještě furt jsem byla docela dost udýchaná - mě políbil. Achjo, za tohle mu prominu všechno, honilo se mi hlavou.
Než se mi uklidnil dech, seděl Richie na lavičce vedle mě a hladil mě po vlasech. Ten výtah, přemýšlela jsem, byl možná pomsta za to, jak jsem na něj tehdy řvala kvůli Jackovi. Jo, to bude tím.
Potom jsme s Richiem se zaklepáním vstoupili do pokoje s číslem 87. Čekala jsem, že tam bude bůhvíjak nemocnej Izzy a kolem něj všechny ty strašidelné přístroje, ale…
"Renát?!" vyjekla jsem.
U Izzyho seděla Renča, držela ho za ruku a něco si povídali. Izzy vůbec nevypadal nemocně, jen unaveně. Renáta, když jsem vykřikla, polekaně odskočila od Izzyho.
"Verčo? Richie?" divil se Izzy. Pak zazářil. "Rád vás vidím!" napřáhl ruce.
Hodila jsem po Renátě zmatený pohled a přešla k Izzymu, kterého jsem objala. "Jsem ráda, že je ti fajn,"
"Nepovídej!" ušklíbl se.
Richie se s ním přivítal gestem podobným plácnutí. "Zdar, kámo! Chyběli jsme ti?"
"Jasně, Richie, ty nejvíc!" zazubil se Izzy a poslal Richiemu (hranou) vzdušnou pusu. Richie udělal, že ji chytil do rukou a pak šťastně poskakoval, že ji chytil. Musela jsem se nad těma šílencema pousmát.
Zatímco ti dva tam blbli, přešla jsem k Renátě.
"Co tady děláš?" zeptala se mě.
"Co tady dělám? Já jsem tu s Richiem. Zato co tady děláš ty?" bavily jsme se česky.
"Noo… já jsem tady s Izzym," řekla.
"Já myslela, že tobě se líbí Jay!" rýpla jsem si.
"No… to ano. Ale Izzy… je taky hezký," zdálo se, že neví, co říct.
Hezký? To je všechno, co si o něm myslí? To jsem teda čekala něco víc. "Ah. Takže… vy dva…?" hádala jsem.
Renáta neurčitě pokrčila rameny.
"A jak vlastně víš, co je s Izzym? Že tady je?" nechápala jsem.
"Řekla mi to Míša." Odpověděla.
"Aha," zaváhala jsem. "A… vyprávěla ti i ty svoje dojmy o mně?" narážela jsem na to, že prý balím Chrise, ale přitom chodím s Richiem…
"Ne," řekla Renča a zvědavě na mě pohlédla.
"To je dobře. Protože to není pravda." Usmála jsem se.
"Ale co?" nevěděla.
"Koupila sis dnešní Popcorn?"
"Popcorn přece nekupuju. Nemám ho ráda."
"Já taky ne. Ale mám ho doma, no…" zamyslela jsem se.
"Proč?" nechápala.
"No… nic, neřeš.,"
Pak jsme zjistily, že Izzy s Richiem nás celou dobu pozorují.
"Ty se nepolepšíš," zavrčel Richie.
"Omlouvám se. Ale musím říct, že i kdybych ti slíbila, že se před tebou budu bavit jen anglicky, asi bych to nedokázala dodržet. Jsou prostě takové věci, které… eh…" myslím, že říct 'Jsou prostě takové věci, které nechci abys věděl' se moc nehodí…
"Achjo. Co s tebou nadělám," vzdychl.
Nasadila jsem úsměv od ucha k uchu. "Co? To nevím, ale říkals, že na mě budeš hodný."
"Neříkal, jen jsem se tě ptal. Musím si to ještě rozmyslet," úsměv mi oplatil.
"Ty!" rozesmála jsem se. "Izzy," změnila jsem téma. "Proč jsi mi volal?"
"Proč jsem ti volal, proč jsem ti volal," usilovně přemýšlel. "Jo! Bylo to kvůli Richiemu. Chodil jako tělo bez duše, když se od tebe vrátil. Myslel jsem, jestli jsi mu něco neprovedla…" tu poslední větu říkal hodně opatrně.
Já i Richie jsme se zarazili. Pak se Richie jemně usmál a chytil mě kolem pasu.
"Je milé, že sis dělal starosti, ale nutné to nebylo. Všechno je v pořádku," řekl Richie a jako důkaz se sehl a před těma dvěma mě políbil. Jako vždy se mi z toho úplně podlamovala kolena. Kdyby mě Richo nedržel, asi se skácím.
Když se konečně ode mě Richie oddělil, téměř jsem - dnes už poněkolikáté - musela popadat dech.
"Ach. Chceš mě zadusit?" lapala jsem po dechu.
Richie se zašklebil. "Dobře, tak už to nebudu dělat,"
"Nééé!" vykřikla jsem, zděšena, že by s tím Richie přestal, skočila jsem mu kolem krku a vlepila jsem mu dalšího francka.
"Tak tahle reakce se mi líbila víc!" řekl Richie potom.
"Mě taky," usmála jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama